bad news (zase pitomej nadpis)

Už když jsem na displeji mobilu viděla, že volá embryologie, tušila jsem, že bude zle. Dnes mi totiž neměli volat. Neměli volat, pokud bude vše v pořádku.
Doktorka při sdělování zpráv postupovala takticky - od nejlepších po nejhorší. Nejprve mi řekla, že už mají výsledky genetiky (to je fofr!). Pak následovala o něco horší zpráva, že druhé z těch embryí bylo nevyšetřitelné a že jeho vývoj byl špatný, ale to jsme trošku čekali. No a zlatý hřeb - ten nejsilnější bojovník, který se dál vyvíjel, měl tu genetiku bohužel špatnou, zdědil po mamince BRCA mutaci. Paní doktorka asi tušila, že mám chuť jí říct, že se na nějakou genetiku vyserem, ať mi ho tam prostě dají, že ho chci, tak mi moudře řekla, že to je přece důvod, proč se genetika dělala, abychom netransferovali takhle "postižená" embrya. Takže místo zítřejšího transferu mě objednala k panu doktorovi na konzultaci našeho neúspěchu, kde samozřejmě za tento debakl vysolím nechutně vysokou částku peněz, za kterou bychom mohli jet na dovolenou.

Samozřejmě jsem to obrečela, protože včera jsem tomu zase začla věřit. Měla jsem asi fakt „štěstí“, že jsem byla zrovna v práci, když mi to volali. Po tom hovoru jsem si vlezla na záchod, tam jsem se chvíli vybrečela, vydýchala to a věděla jsem, že se musím co nejdřív zklidnit, aby na mě nikdo z kolegů nic nepoznal. A jak jsem se snažila chovat normálně, tak jsem to asi nějak vstřebala. Nebo možná ještě hysteráček přijde večer v posteli... muž mě vyzvedával v práci, taky si chudák myslel, že budu ubulená a totálně psychicky v rozkladu a byl v šoku, že vypadám normálně. Pak jsme si šli zastřílet a na večeři, tak to bylo moc fajn.
 
A napsala jsem si seznam pozitiv, které mi přinese to, že nebudu v létě těhotná. Příkladmo lze uvést: Můžu jezdit do práce na kole, poletím s taťkou horkovzdušným balónem (dala jsem mu to před měsícem na narozeniny), užiju si Colours of Ostrava, pojedeme někam na dovču (NORSKO!!!), budu moct pít na svatbě mé nejlepší kamarádky... není toho úplně málo. Možná to tak mělo být. A hlavně bych asi měla změnit svůj vnitřní přístup k ivf a dětem obecně... Měla bych si začít miminko opravdu přát a nějak se s tím vnitřně ztotožnit. Protože jsem tvrdila, že vlastně o samotné ditě až tak moc nestojím, že bych klidně rok dva počkala, ale že když už teda musím na to umělé oplodnění, tak se na to vrhnem hned, ať to máme z krku. Což je trošku rouhání. 

No, musíme jít dál, odpočnout si a začít se připravovat na další kolo (ráda bych do té doby změnila některé své návyky, kterým jsem se trošku vysmívala v "co dělat a nedělat" - začínám si říkat, že přestat pít kávu, nedat si cigárko ani příležitostně, omezit přísun alkoholu, bych mohla pro to dítě udělat. Dokonce mě napadla sebeobviňující myšlenka, jestli všechno nemuselo dopadnout jinak, kdybych se před ivf a v jeho průběhu chovala jinak... ale asi ne). Takže tak.