Mateřství - srážka s realitou

Musím bez okolků přiznat, že mé představy o mateřství byly něžně řečeno naivní. O to bolestnější byla v prvních dnech srážka s realitou.

Měla jsem spoustu ideálů a vizí. Kojit aspoň do půl roku, používat látkové pleny, téměř od narození nosit v nosítku pro dvojčata, stejně tak brzy si koupit vozík za kolo a vyrážet s prťaty na cyklovýlety. Abych řekla pravdu, realita mi celkem rozhodila sandál. Nic z toho samozřejmě nepraktikuju. I když o většině věcí (kromě toho kojení) jsem pořád přesvědčená, že na ně ještě dojde. 

Tak nějak jsem si myslela, že miminka jsou takové malé balíčky. Že se s nimi dá dělat cokoli, jen se musí vymyslet, jak ty balíčky vzít sebou. Hlavně tedy kam je umístit. Nějak jsem nemyslela na to, že ty balíčky mají docela dost brzy vlastní hlavu, ví, co se jim líbí a nelíbí, že je třeba na ně dávat veliký pozor, aby jim nebyla zima, vedro, neměly hlad, posranou plínu. Jooo věděla jsem, že se děti krmí a přebalujou. Ale třeba o krmení jsem měla představu takovou, že se jim dá flaška, tu za 5 minut vypijí a je klid. Možná to tak časem bude, ale teď když se vejdu s krmením jedné z holek do dvaceti minut, tak jsem šťastná jak blecha. 

Ve skutečnosti jsem zjistila, že se balíček stal ze mě. Musím být neustále takový pohotovostní balíček a obsahovat vše pro případ, že by holky potřebovaly zahřát, nakrmit, pohuštat, a vlastně cokoli jiného. A můj život se bude řídit podle nich a jejich potřeb, ne podle mých. Aspoň rámcově...

Taky většina názorů na "výchovu" už teď dostala na prdel. Novopečená matka je totiž velmi "křehké zboží" - nebo aspoň já jsem se tak cítila. V péči o děti a všeho kolem toho jsem se cítila absolutně nejistá a tak při každé příležitosti hledám rady a tipy na internetu, případně u kamarádek. Ale zjistila jsem, že hlavně v případě toho internetu docela rychle můžu nabýt dojmu, že jsem špatná matka, když nebudu děti kojit (samozřejmě na požádání - tedy kdy a jak dlouho dítě chce), nebudu spát s nimi v posteli, nosit je navázané v šátku celé dny a dělat vůbec tyhle věci okolo takzvaného kontaktního rodičovství. Sama s tím pocitem ještě trošku bojuju. Vždycky jsem si přitakávala spíš s holkama, které své děti vedly k samostatnosti, než aby kolem nich i po narození omotávaly pomyslnou pupeční šňůru. Pamatuju se, jak jsem obdivovala kámošku, která svého chlapečka dávala spávat od jeho asi tří měsíců do jeho vlastního pokoje. To se ale dneska nenosí a pokud jen trošku budete po narození dětí googlit, tak se vám dostane příslušné psychologické masáže. Na mě tato masáž měla vliv takový, že si třeba vyčítám, že dávám holky spát do postýlky, která je u nás v ložnici. To už se dnes totiž nenosí. Děti by měly spát ideálně s rodiči (spíš teda asi s matkou) v posteli. I laktační poradkyně, která u mě byla, mi sdělila, že holčičky jsou "nedotulené" (aniž by se ptala, jestli se s nima tulím nebo ne), usoudila to pouze z toho faktu, že spí samy v postýlce. Vyčítala jsem si i to, že jezdím s holkama v kočárku! Že je tím "odbývám" - že v kočárku sice pěkně spí, ale co když vlastně nechtějí spát, ale chtějí se semnou tulit, nebo si povídat. 

Vždycky se musím trošku "proplesknout", připomenout si své dřívější hodnoty a názory a taky to, že minimálně naše generace vyrostla na kočárku a postýlce a žádní psychicky narušení mutanti (až na vyjímky, které ale zřejmě s kočárkem ani postýlkou nesouvisí) z nás nejsou... 

Vlastně ani moc nevím, co jsem vám chtěla tímhle článkem říct, ale maminky mě třeba pochopí :)