troška mateřské deprese

Bohužel pro vás se tento blog nebudu snažit ladit do sluníčkova a psát vám, jak je všechno úžasné, zalité sluncem a obklopené pasoucími se poníky. Prostě vám napíšu, jak to je a jak to cítím já.
 Řeknu vám zcela upřímně, že si mateřství zatím prostě neužívám. Už jsem dva měsíce v kolotoči péče kolem holek a jsem z toho vyčerpaná, občas i naštvaná a navíc nemám pocit dostávání nějaké "protihodnoty". Jasné, holky jsou krásné a roztomilé. Ale mrzí mě, že na okolních blozích a fórech čtu, jak se cizí děti už usmívají, jsou taková kontaktní a šťastná a spokojená miminka (a to jsou mladší než holky! Ale pravda, že tím, že se holky narodily dřív, tak bych měla od jejich vývoje odečítat cca 3 týdny...) a já neustále válčím zejména s plačící Adélkou. Ze stavu "je trochu plačtivější než Anička" se stalo "je to malý uřvanec". Vědomého úsměvu jsem se od holek ještě nedočkala, a to jim zítra budou dva měsíce. Namísto toho Adélka brečí několik hodin denně, já povětšinou netuším proč - navíc všude přece píšou, že dítě do tří měsíců si pláčem nic nevynucuje, že ho opravdu něco trápí, nebo mu něco chybí. Jenže ona je přebalená, nakrmená, dokonce i u mně v náruči, ale prostě řve. Takže různě huštáme, poskakujeme, syčíme, šumíme. Většinou zabere šátek nebo bílý šum, případně nejtěžší kalibr - kombinace obojího. Totální nasrání a zoufalost přichází, když nádherně usne v šátku, nechám ji tam spát třeba čtvrt hodinky, pak ji co nejopatrněji rozbalím a ve vteřině doteku s postýlkou začne rykot znovu. Kolem osmé už doslova padám na hubu a mám všeho totálně plné kecky.

Zjišťuju to, co už jsem dříve trošku tušila - nejsem typ na péči o miminka. Nerozněžňuje mě se o ně starat, nepláču dojetím nad jejich úžasnou vůní a nefotím si jejich hovna rozmazaná častokrát až do půli stehýnek. Těším se, až budou capkat a budeme moci jít někam na výlet, nebo aspoň na pitomé hřiště na písek plácat bábovky. Až nebudu doma zavřená se dvěma tvorečky, s nimiž nevím, co si počít, a mám pocit, že cokoli co dělám, není dobře. Nebo kdyby se aspoň usmály!

V kontrastu s tím vším vzpomínám na dobu bezdětnou, netěhotnou. Na výletíčky po hospodách, po horách, na večery s filmem, vínem, vodárnou a popcornem, na kvanta sexu, spoustu přátel kolem sebe...

Budu znít jako nejhorší matka na svetě... Ale ve chvílích, kdy už hodinu dělám vše pro to, aby Adélka přestala brečet, myslím jen na to, PROČ jsme proboha vyměnili svůj svobodný bezdětný život za TOHLE?!?

Ale ano, mohlo by být hůř. Kdyby Anička byla jako Adélka.

Uklidňuju se tím, že to je všechno dočasné. Že takhle prťavé nebudou věčně a že určitě už brzy s nimi bude větší zábava a Adélka jako mávnutím kouzelného proutku nebude už tolik plakat a budu jim více rozumět a vědět, co si s nimi počít.

Přesto je to ale dost vyčerpávající, fyzicky a psychicky, a já doufám, že nějaký pozitivní krok přijde co nevidět, jinak se to bude dát snášet dost blbě...